Kapitola 13
Sumbawa
Trajekt na Subawu odplouvá zpřístavu Kayangan, průliv je úzký, cesta trvá přes hodinu.
Zatímco Bali a Lombok jsou kulaté ostrovy většinou s ústředním masívem, pak Sumbawa je značně členitý ostrůvek měřící asi 140 km na délku a 70 km na šířku. Na mnoha místech je však téměř přeštípnutý a pevnina mezi Indickým oceánem a zálivem Balijského moře - Teluk Saleh jen 15 km. Sumbawa je značně hornatý ostrov, kde je již poměrně jiné klima. Přes milion obyvatel se zde daleko tížeji uživí, většina povrchu se nehodí pro zemědělství. V západní části ostrova je rovněž větší pohoří s centrálními horami ( G. Sangenges 1923 m a Bulu Pasak 1850 m ).Mezi nimi je i velice pěkná vesnice (Traditional Moutain Village ) poblíž Tepalu.Na této části ostrova je i hlavní město Sumbawa Besar s letištěm. Úzkým průlivem Slat Saleh je oddělen ostrůvek Moyo, kde je velká rezervace ( Maya Island rezeve ). Není problém se sem dostat úzkou lodicí, je však problém sehnat solidní ubytování. Nejsevernější část Sumbawy tvoří velký poloostrov s vysokou sopkou ( G. Tambora 2851 m ). Lze vystoupit cestou z vesnice Pancasila.
Výstup je poněkud náročný, ale vrcholový kráter krásný. Musíte také obětovat nejméně 4 dny. Východní část ostrova je jakési podivné klikaté střevo. Zajímavé jsou zde rezervace ( Tambora rezerve a Doro Daria ).
Lákadlo na ostrově je vesnice Huu, kde se konají závody na mistrovství světa v surfingu.
Jsou zde nejlepší vlny pro surfaře vůbec.
Při našem odjezdu z Lomboku je vrchol Rinjani opět jak vymetený a dráždí naše touhy vrátit se ještě jednou nahoru do hor a pokusit se do třetice vrchol pokořit.. Hned po příjezdu do přístavu Labuhan Lombok, ochuzujeme svůj rozpočet o částku, potřebnou na cestu do hlavního města západní Sumbawy, Sumbawa Besaru.
Když uvidíme autobus, je nám jasné, že to bude kruté. Nacpat se mezi posledními do stísněných prostor a vydržet. Zanedlouho je zřejmé, že trajekt, co je připraven před námi, pro náš autobus místo mít nebude. Vylézáme tedy, bereme batohy a doslova před odražením naskakujeme opěšalí na loď.
Cesta trvá devadesát minut a přivede vás hned do jiného světa. V Poto Tanu, kde přistáváme, se snažíme dostat do jiného autobusu, ale nedaří se a tak nakonec stejně nasedáme do původního, ještě narvanějšího busu, který sem dorazil po dalších třech hodinách. Indonésané vědí, že spěch k ničemu nevede. Poto Tano je z levé strany po příjezdu poseto malými dřevěnými domky, nalepenými jeden na druhém v jakési vodní osadě. Flora je od začátku odlišná.
Zpočátku zcela chybí banánovníky a palmy, tak obvyklé na Lomboku, které vystřídali podél břehu četné mangrove. Množství stromů a rýžových polí po cestě podél pobřeží bude následující dvě hodiny kolísat a krajina působí podstatně vyprahleji.
Ke stanici bema dorážíme s autobusem až později odpoledne.. Doprava na ostrovech představuje kapitolu samu o sobě.
Autobusy vyjíždějí z terminálů a po cestě berou vše, co je třeba převézt. Zásadně však nekončí zase na terminálech ve městech, ale buď na jejich úplném konci nebo kus za nimi.
Tam už čekají nedočkaví bemaři, aby si mohli taky vydělat to své. Ať už autobusy či bema, všichni jsou těžce přetíženi a uvnitř sedíte nejen na části sedačky, ale i na pytlích, naskládaných tak, aby dosahovali i výšky samostatně sedícího souseda. Mezi vámi, vezenými zvířaty a nákladem se všelijak pohybuje výběrčí cestovného, který zároveň na zvolání "kirikiri!" tlumočí řidiči, že by měl zastavit. Řidič autobusu je zde vcelku ceněné zaměstnání, což se projevuje i tím, že sedadla přímo vedle něj, jsou hned obsazena i podstatně mladšími děvčaty, která na něj upírají cukrující pohledy a úsměvy. Co kdyby je snad chtěl pojmout za svou další ženu a postaral se o ně? To se asi týká i cizinců. Potkáte-li dívky zahalené do muslimských hávů, připomínající spíš umírněné jeptišky, hned se s vámi vroucně zdraví pár anglickými slůvky a okamžitě vyzvídají, jak jste na tom se stavem manželským.
ajímavostí města je zřejmě jen sultánský palác, jinak mám pocit, že tu nejen chcípnul pes, ale je tu snad významné pohřebiště všech jeho bratrů. Proto hned ráno vyražíme do Dompu. Místní úředník však radí počkat na větší autobus, který je rychlejší a vyráží kolem deváté. Jdem se tedy nasnídat do protějšího hotelu Bagus (bagus je označení pro vše, co je dobré) a Ivan se pokouší získat musli ze skvělých melounů, papayí, ananasů a jogurtu. Vločky jsou jediné, co nemají a ani nechápou, co vlastně míníme pojíst, přestože ostatní restaurace mají musli občas v jídelníčku. Ivan si přináší své vločky z obchodu a odchází s překvapenou obsluhou do kuchyně, kde vše před jejíma očima smíchá. Vše pečlivě sleduje kuchař, spočítá "speciální" cenu a slibuje, že to, co viděl a zapsal, použije jako specialitu hotelu.
Bemo chytáme hned před hotelem a máme to taktak k terminálu na devátou. Toto bemo však provádí okružní cestu, neustále se vrací na výchozí místo a ke konci města se mu evidentně nechce. Jsme docela nervózní, neboť další autobus pojede bůhvíkdy, a 10 minut po deváté to vzdáváme.
Nikoli bemo. To, když spatřilo odjíždějící autobus v dáli, přeřadí na vyšší stupeň a za chvilku před ním zastaví. Poděkujeme s infarktovou náladou a nasedáme do poloprázdného autobusu. Po následující dvě hodiny je autobus prázdný, ale pak to začne. Lidí po cestě přibývá a horký vzduch začíná houstnout.
Nikde v Indonésii jsem neviděl snad muže, který by nekouřil.
Venku se to snese, ale v tom vedru uvnitř je to k nepřežití. Autobus náhle zastavuje a měníme první kolo.
Oprava kol je zde naprosto běžná záležitost, během delší cesty nejen míjíte, ale i navštěvujete až příliš často malé opravny, které se nemusí vzhledem k přeplněnosti vozidel bát o svou existenci. Prostor v okolí sedaček i pod nimi se plní pytli rýže, cukru a kdovíčeho a ze všech stran padá naštípané dříví, které je také potřeba vzít s sebou.
V dáli mávají tři muži, takže na ně čtvrthodinku čekáme. Jeden nese slepice ve dvou párech sevřené hlavou dolů za pařáty mezi prsty, druzí dva nesou přes rameno dva kozly, svázané za končetiny. Slepice a jeden zoufale mečící kozel se vejdou pod uvolněné sedadlo a nohy přepravovaných, druhý bude muset na již rovněž přeplněnou střechu.
Muž se rozmáchne jak diskař při otočce a kozel již letí vzhůru. Sílu měl dostatečnou, směr však nezvolil správně, a tak za posměšků ostatních sbírá potlučeného chudáka ze země a napodruhé je úspěšnější. Sám se dovnitř nevejde, na střechu taky ne, tak podobně jako další, se přidržuje upevněné zahrádky a v zatáčkách vlaje okolo oken.
Slepice se mezitím uvolnily ze sevření a poletují skulinami mezi cestujícími.
Vedro a atmosféra hutní a záhy chápu, proč lidé pokřikují kromě "kirikiri!" také "plastik!", "plastik!". Igelitové sáčky se nepříjemně plní obsahy žaludku a pokud dojdou, je vhodné mít místo alespoň u otevřeného okénka. O to nepříjemnější je sedět u okénka za postiženým a sledovat fyzikální princip zpětné vazby v místním provedení. Konečně zastavujeme na občerstvení. To si vždy určí řidič a stráví tu dobu tak dlouhou, jak uzná za vhodné. Padesát minut venku na vzduchu končí a znovu usedáme do prostoru, který jsme předtím opustili.
Neujedeme ani 200m a už se ozve
"kirikiri!".
Zastavujeme a vystupují první cestující.
Po dalších 150m opět. Mezitím zhruba po třiceti metrech nastupují po jednom jiní.
Do Dompu, tedy na terminál mimo Dompu, pochopitelně, dorážíme v půlce odpoledne a k nelibosti zjišťujeme, že autobus na jih do Huu dnes prý nepojede. Zpočátku tomu příliš nedůvěřujeme, protože se hned nabízejí řidiči k odvozu za nepřijatelné částky, stopovat tu je bez této částky rovněž bezpředmětné, tak nakonec usmlouváme s jedním vozidlem přijatelnou cenu a pod heslem " chceš-li na jih, vezmi to přes sever", vyrážíme nejprve pro proviant do Dompu. Ukazuje se, že posádku tvoří mimo řidiče i šéf kempu z Huu. Vše vcelku rychle vyřídíme a za necelou hodinu se před námi objevují pověstné pláže surfařského ráje.
Huu by zůstalo neznámou rybářskou vesnicí, kdyby tři kilometry od ní nevyrostl surfařský australský kemp, který se rozrostl o hotel a bungalovy v okolí a kdybychom nebyli zvědaví na údajně nejvyšší vlny v Indonésii.
Připočteme-li k tomu málo turistů a velkou vzdálenost od veškerých letovisek, mohlo by to být zajímavé místo. Dozvídáme se o něm od jedné Dánky, která měla své bungalovy nedaleko od Hata Suci na Lomboku a přesvědčuje nás, že to musíme vidět a zažít. V jednom z jednodušších bungalovů, se ubytováváme. Tam, kde vás neočekává sprcha, přichází na řadu mandí. Ze stejné nádrže, ze které zaléváte záchod tureckého stylu, nabíráte nádobou vodu, naštěstí čistou, abyste osvěžili své tělo.
Pohled na pláže i moře byl uklidňující. Až moc. Nedlouhá pláž v okolí kempu, nikde nikdo, po surfu a lidech ani stopy. Šli jsme tedy do hotelového areálu, dopřát si trochu krmě a vidíme, že všichni jsou právě tady. Kolem stolů byla naskládaná prkna a převážně australská klientela popíjela pivo a dívala se na video, jak se mají zvládat vlny v provedení těch nejlepších. Podobný pohled se naskýtá i druhý den, moře se ani nehnulo, lidé oddělovali plné lahve od prázdných a znuděně sledovali televizi. A jestli nezemřeli a nepřišly vlny, sedí tam dodnes.
Přiletět do Bimy a strávit tady čtrnáct dní jako oni, no těžko říci.
Co nejrychleji prcháme do Dompu. Poté, co ráno po dlouhém úsilí vyháníme kromě švábů i nepříjemně velkou sršeň, abychom vzápětí zjistili, že se k ní postupně přidávají další ze dvou hnízd pod vedlejší postelí, nás zde opravdu nic nedrží.
Vystřídáme několik vozidel, abychom po třech hodinách přijeli samozřejmě na úplně jiný terminál, než ze kterého jsme z Dompu odjížděli, nasedli na koňský povoz, dorazili zase na jiný terminál pro cestu do hlavního města východní části - Bimy a trmáceli se do ní další dvě a půl hodiny. Cestou si prohlížíme dřevěné chýše a pramálo tropické flory a na terminálu před Bimou nasedáme na bemo, které nás opět odveze na terminál za Bimou a doufáme, že kolem páté odpoledne budeme moci pokračovat do Sape.
Je to trochu nepřehledné, v Nusa tenggara však člověk musí počítat spíše s intucií a náhodou, než cíleným plánováním. ,BR>Naštěstí se to daří a vyrážíme prudce do hor na nádherně zvlněnou krajinu, tak kontrastní s předcházejícím územím.
Sape je podlouhlá přístavní vesnice, odkud se vyráží k dalším ostrovům Nusa Tenggary.
Naprosto hladoví usedáme do jediné otevřené rodinné restaurace, majitel cosi kutí s anténou, protože nejde televize a vyjídáme celý skrovný podnik. Kromě skvělé polévky a běžných jídel nakonec majitel připravuje- pizzu.
Neodoláme a brzy dojídáme sice neobvyklý koláč s názvem pizza, ale přitom velmi dobré chuti. V losmenu, se dohadujeme s majitelem, pro kterého jsme poslední měsíc jediní hosté, že bude ya několik dní dělat průvodce na Sangiang, desetikilometrový ostrov, na němž se tyčí nejvyšší vrchol Gunung Api do bezmála dvoutisícové výšky, rovnou od moře. Do ceny započítává i cigarety, které cestou musí vykouřit a nechápe, že mu nic takového nedáme.
Další dny věnujeme průzkumu krajiny a sběru dokladových exemplářů. Ostrov Sumbawa je jedinečný množstvím motýlů.
