Voňavoučké obrázky

	Kapitola 10 Gunung Rinjani K Mt.Rinjani je možné se dostat ze dvou stran. Buď objet ostrov ze severu k Senaru, což je nejobvyklejší nebo odbočit v Pringgabaye ve směru k ostrovu Sumbawa do horské vesnice Sapit. Volíme nejdříve druhou variantu. V Pringgabayi se rozhlížíme, kdo pojede do hor. Nabízí se zpočátku jedinec s motorkou a samozřejmě tvrdí, že toho dne už tam nic nejede. Odmítáme jej a za chvíli usedáme na střechu malého bema k půl druhé hodiny trvajícímu přesunu po dvacetikilometrové trase. Krajina se rychle střídá a podnebí ve více jak 1000m výšce získává příjemnější odstín. Za sílícího deště se schováváme se pod stříškou. Hned nás zdraví všichni dříve ukrytí, a když déšť nemíní přestat ani po hodině, vychází jiný domorodec s mačetou, přesným úderem odděluje dvoumetrový list banánovníku jako pláštěnku a odvádí nás k místu, na které jsme se ptali. Hata Suci je kouzelný kout na vrcholku rýžových teras s několika bungalovy, kde v období dešťů nenajdete skoro ani nohu. Pojmenování "Hata Suci" pochází od psa, kterého rodina milovala a před několika lety zemřel, tak se ho rozhodli poctít aspoň tímto způsobem. Rodina je neuvěřitelně příjemná a vstřícná. Zvou nás do kuchyně a vymýšlíme oběd. Mají tu všechna typická indonéská jídla. Základem je pochopitelně rýže upravovaná podle zvyků s odlišným kořením, lišícím se od ostrova k ostrovu. V restauracích nejčastěji narazíte na nasi goreng, smaženou rýži na jejíž vrchol se občas vkládá smažené vejce (nasi goreng istemewa). Na stole se před vámi mohou objevit i lusky s arašídovou omáčkou gado-gado, nudle bakmi, míchaná zelenina cap cai, nasládlý nákyp s kuřetem babur ayam, gulai gule, tedy tence krájené ostře kořeněné maso s kokosovou omáčkou, ryba ikan na tisíceré způsoby a to vše s přiloženým sambalem - plamenou chili omáčkou s požárními následky. Vše můžete zakončit martabakem - palačinkou nasladko i naslano nebo míchaným ovocným salátem. Ukazují nám, jak se co dělá a podobně jak pejsek s kočičkou, míchá v hrnci na závěrečnou indonéskou všehochuť. Pochopitelně i s podobnými následky. Selamat makan, dobrou chuť. Po vytrávení se vydáváme do vesnice vzdálené jen nedaleko od Sapitu. Náš příchod neuniká pozornosti a záhy nás obsedá celá vesnice okolo centrální studny a všichni se hned ptají na jména a původ. Používáme samozřejmě našeho průvodce a vesnice se prohýbá smíchy, Nikdy se nedozvíme, co vlastně náš průvodce říkal, jestli to mělo nějaký místní význam, ale za chvilku se přede námi ocitají čísi dcery na vdávání a místní starosta se ptá, kolik buvolů za tu kterou dáme. Nemám buvoly a do ženění se buď nehrneme nebo prostě na nás doma drahé polovičky čekají. . Dlouho nechápou, jak můžeme být tak chudí a mít jen jednu ženu, když jsme tak draze doletěli až k nim, ale to nevadí. Úsměv se jim nevytrácí, mluvíme nadále každý svou rodnou řečí a přesto máme pocit, že si docela dobře rozumíme. Když se potom vracíme přes vesnici zpátky, zdraví nás jako staré známé. Ráno plánujeme brzké probuzení, ale v půl páté to ještě být nemělo. Nedaleké mešity a minarety to však nebraly v úvahu a skončily svou ranní modlitbu až po páté. Aby v půl šesté mohly pokračovat. Venku je nádherně, nad obzorem stoupá Jižní kříž a v severní části oblohy hůře rozeznávám naše souhvězdí, nezvykle otočená hlavou dolů. Východ slunce nad Sumbawou je ohromný, banánovníky a rýžová pole se odkrývají ze stoupajícího oparu a na opačné straně se tyčí dominanta Gunung Rinjani, v prvních paprscích slunce ještě nezakrytá mraky, které ji zcela obstoupí v budoucí hodině. Poslední výbuch tohoto vulkanického kolosu překvapil sasakské obyvatelstvo roku 1901, přesto nadále zůstává aktivní sopkou a zároveň Olympem jejich bohů. Rinjani je cílem trekařů nejen pro svou výšku 3726m a příjemnou pozicí nedaleko od Bali, ale především pro krásné jezero Segara Anak, ukryté 600m pod vrcholem. Jezero vytváří při východu slunce spolu s četnými termálními prameny nádherné panorama vysokohorské krajiny, na kterou se nezapomíná. Tedy pokud sem, podobně jako já, nepřijedete v období dešťů. To je skvělé pro krásně zelené svahy i úbytek turistů, oblaka se otevřou jen odpoledne na dvě, tři hodiny a vše záhy vyschne nebo steče dolů. Vyjma Mt. Rinjani. Ta se ve stoupajících kopcích svých svahů změní v bláto, zpočátku nepříjemné a směrem ke kráteru i nebezpečné pro obtížně kontrolovatelný pohyb dolů. Bláhově věříme, že dnes pršet nebude a vyjíždíme do vesnice Sembalun Bumbung na korbě nákladního auta, které nám staví cestou. Dělníci neustále pokřikují "krá, krá" a popadají se za hubená břicha. Nechápeme příliš, co to je a snažíme se marně v jejich pohledech vyzvídat význam posměšků. Auto obtížně zdolávalo úsek rozbité a splavené silnice a oni se plácali poramenou, ukazovali na nás a omílali "krá, krá". Ivan ukázal tedy na jejich křepčícího šéfa a se slovy "krá, krá" a roztaženýma rukama zdůraznil, že je větší "krá", než my. Úsměv se hned vytratil a dlouho jsme se dohadovali kdo je a kdo vlastně není "krá". Až pohled na opice v pralese kolem, ukázal význam slova a v příjemném souladu, že jsme všichni potomci jedné darwinovské teorie. nás vysadili nedaleko od vesnice. Bylo tu o poznání chladněji a hlavně začalo pršet už takto dopoledne. Nebyla to sice tak prudká průtrž jako obvykle, zato vytrvalá. Procházeli jsme kolem rolníků na políčkách, všem k zbláznění odpovídáme na neustálé " Hello, mister" a občas zdravíme i krávy. Do vedlejší vesnice Sembalun Lawang přicházíme už notně zvlhlí a po domluvě od majitele Guest housu zjišťujeme, že k cestě na vrchol opravdu není vhodná doba. K další cestě se rozhodujeme opět vypůjčit vozidlo. Na Lomboku jsou však auta daleko dražší než na Bali. Půjčujeme tedy velice staré, malé a chrchlavé vozítko. Později zjišťujeme, že i nemocné. Objíždíme celý Lombok a z druhé strany jedeme k vesnici Senaru, odkud bychom mohli vystoupit na nejvyšší horu Lomboku. V Senaru nás vítá několik poloprázdných bungalovů a nakonec vybíráme nově postavený dvojdomek, který spravují sourozenci Nur a Rum. Nur je asi 13 letá holčina, její bratr má dost nad dvacet. Jsou nesmírně usměvaví, ochotní, pobyt levný. Druhý den se chystáme k výstupu, ovšem opět se rozprší tak, že to nemá smysl. Z výstupové stezky schází jakási nasáklá houba, ve které lze teprve z blízkosti rozeznat švédskou slečnu. Předevčírem vyrazila, na vrchol nedošla a bohužel nemohla dojít ani dolů, protože někde uprostřed se propadla stezka. Dalším průšvihem je naše auto. Totálně se rozbíjí, a tak Vašek s ostatními jede pro jiné a jako zoolog výpravy zůstávám v Senaru pár dní sám abych se pokusil o výstup na Rinjani. K výstupu však pro soustavný déšť nedojde. Zpět jedem trochu smutní, protože centrální Lombocký masív rozhodně stál za prohlédnutí. Přesto sál pobyt na tomto ostrově skutečně zato. Oproti ostrovu Bali jsme zde bohatě uspokojili naše exkursní zájmy, zejména pak v oblasti hmyzu. POR SU VISITA Na další stranu O stranu zpět

Kapitola 10
Gunung Rinjani
K Mt.Rinjani je možné se dostat ze dvou stran.
Buď objet ostrov ze severu k Senaru, což je nejobvyklejší nebo odbočit v Pringgabaye ve směru k ostrovu Sumbawa do horské vesnice Sapit. Volíme nejdříve druhou variantu. V Pringgabayi se rozhlížíme, kdo pojede do hor. Nabízí se zpočátku jedinec s motorkou a samozřejmě tvrdí, že toho dne už tam nic nejede.
Odmítáme jej a za chvíli usedáme na střechu malého bema k půl druhé hodiny trvajícímu přesunu po dvacetikilometrové trase. Krajina se rychle střídá a podnebí ve více jak 1000m výšce získává příjemnější odstín. Za sílícího deště se schováváme se pod stříškou. Hned nás zdraví všichni dříve ukrytí, a když déšť nemíní přestat ani po hodině, vychází jiný domorodec s mačetou, přesným úderem odděluje dvoumetrový list banánovníku jako pláštěnku a odvádí nás k místu, na které jsme se ptali. Hata Suci je kouzelný kout na vrcholku rýžových teras s několika bungalovy, kde v období dešťů nenajdete skoro ani nohu.
Pojmenování "Hata Suci" pochází od psa, kterého rodina milovala a před několika lety zemřel, tak se ho rozhodli poctít aspoň tímto způsobem. Rodina je neuvěřitelně příjemná a vstřícná. Zvou nás do kuchyně a vymýšlíme oběd. Mají tu všechna typická indonéská jídla. Základem je pochopitelně rýže upravovaná podle zvyků s odlišným kořením, lišícím se od ostrova k ostrovu.
V restauracích nejčastěji narazíte na nasi goreng, smaženou rýži na jejíž vrchol se občas vkládá smažené vejce (nasi goreng istemewa). Na stole se před vámi mohou objevit i lusky s arašídovou omáčkou gado-gado, nudle bakmi, míchaná zelenina cap cai, nasládlý nákyp s kuřetem babur ayam, gulai gule, tedy tence krájené ostře kořeněné maso s kokosovou omáčkou, ryba ikan na tisíceré způsoby a to vše s přiloženým sambalem - plamenou chili omáčkou s požárními následky. Vše můžete zakončit martabakem - palačinkou nasladko i naslano nebo míchaným ovocným salátem.
Ukazují nám, jak se co dělá a podobně jak pejsek s kočičkou, míchá v hrnci na závěrečnou indonéskou všehochuť. Pochopitelně i s podobnými následky.
Selamat makan, dobrou chuť.
Po vytrávení se vydáváme do vesnice vzdálené jen nedaleko od Sapitu. Náš příchod neuniká pozornosti a záhy nás obsedá celá vesnice okolo centrální studny a všichni se hned ptají na jména a původ. Používáme samozřejmě našeho průvodce a vesnice se prohýbá smíchy, Nikdy se nedozvíme, co vlastně náš průvodce říkal, jestli to mělo nějaký místní význam, ale za chvilku se přede námi ocitají čísi dcery na vdávání a místní starosta se ptá, kolik buvolů za tu kterou dáme. Nemám buvoly a do ženění se buď nehrneme nebo prostě na nás doma drahé polovičky čekají. . Dlouho nechápou, jak můžeme být tak chudí a mít jen jednu ženu, když jsme tak draze doletěli až k nim, ale to nevadí. Úsměv se jim nevytrácí, mluvíme nadále každý svou rodnou řečí a přesto máme pocit, že si docela dobře rozumíme. Když se potom vracíme přes vesnici zpátky, zdraví nás jako staré známé. Ráno plánujeme brzké probuzení, ale v půl páté to ještě být nemělo.
Nedaleké mešity a minarety to však nebraly v úvahu a skončily svou ranní modlitbu až po páté. Aby v půl šesté mohly pokračovat. Venku je nádherně, nad obzorem stoupá Jižní kříž a v severní části oblohy hůře rozeznávám naše souhvězdí, nezvykle otočená hlavou dolů. Východ slunce nad Sumbawou je ohromný, banánovníky a rýžová pole se odkrývají ze stoupajícího oparu a na opačné straně se tyčí dominanta Gunung Rinjani, v prvních paprscích slunce ještě nezakrytá mraky, které ji zcela obstoupí v budoucí hodině.

Poslední výbuch tohoto vulkanického kolosu překvapil sasakské obyvatelstvo roku 1901, přesto nadále zůstává aktivní sopkou a zároveň Olympem jejich bohů. Rinjani je cílem trekařů nejen pro svou výšku 3726m a příjemnou pozicí nedaleko od Bali, ale především pro krásné jezero Segara Anak, ukryté 600m pod vrcholem. Jezero vytváří při východu slunce spolu s četnými termálními prameny nádherné panorama vysokohorské krajiny, na kterou se nezapomíná. Tedy pokud sem, podobně jako já, nepřijedete v období dešťů. To je skvělé pro krásně zelené svahy i úbytek turistů, oblaka se otevřou jen odpoledne na dvě, tři hodiny a vše záhy vyschne nebo steče dolů. Vyjma Mt. Rinjani. Ta se ve stoupajících kopcích svých svahů změní v bláto, zpočátku nepříjemné a směrem ke kráteru i nebezpečné pro obtížně kontrolovatelný pohyb dolů. Bláhově věříme, že dnes pršet nebude a vyjíždíme do vesnice Sembalun Bumbung na korbě nákladního auta, které nám staví cestou. Dělníci neustále pokřikují "krá, krá" a popadají se za hubená břicha. Nechápeme příliš, co to je a snažíme se marně v jejich pohledech vyzvídat význam posměšků. Auto obtížně zdolávalo úsek rozbité a splavené silnice a oni se plácali poramenou, ukazovali na nás a omílali "krá, krá". Ivan ukázal tedy na jejich křepčícího šéfa a se slovy "krá, krá" a roztaženýma rukama zdůraznil, že je větší "krá", než my.
Úsměv se hned vytratil a dlouho jsme se dohadovali kdo je a kdo vlastně není "krá". Až pohled na opice v pralese kolem, ukázal význam slova a v příjemném souladu, že jsme všichni potomci jedné darwinovské teorie. nás vysadili nedaleko od vesnice. Bylo tu o poznání chladněji a hlavně začalo pršet už takto dopoledne. Nebyla to sice tak prudká průtrž jako obvykle, zato vytrvalá. Procházeli jsme kolem rolníků na políčkách, všem k zbláznění odpovídáme na neustálé " Hello, mister" a občas zdravíme i krávy. Do vedlejší vesnice Sembalun Lawang přicházíme už notně zvlhlí a po domluvě od majitele Guest housu zjišťujeme, že k cestě na vrchol opravdu není vhodná doba.
K další cestě se rozhodujeme opět vypůjčit vozidlo.
Na Lomboku jsou však auta daleko dražší než na Bali. Půjčujeme tedy velice staré, malé a chrchlavé vozítko. Později zjišťujeme, že i nemocné. Objíždíme celý Lombok a z druhé strany jedeme k vesnici Senaru, odkud bychom mohli vystoupit na nejvyšší horu Lomboku.
V Senaru nás vítá několik poloprázdných bungalovů a nakonec vybíráme nově postavený dvojdomek, který spravují sourozenci Nur a Rum. Nur je asi 13 letá holčina, její bratr má dost nad dvacet. Jsou nesmírně usměvaví, ochotní, pobyt levný. Druhý den se chystáme k výstupu, ovšem opět se rozprší tak, že to nemá smysl. Z výstupové stezky schází jakási nasáklá houba, ve které lze teprve z blízkosti rozeznat švédskou slečnu.
Předevčírem vyrazila, na vrchol nedošla a bohužel nemohla dojít ani dolů, protože někde uprostřed se propadla stezka. Dalším průšvihem je naše auto. Totálně se rozbíjí, a tak Vašek s ostatními jede pro jiné a jako zoolog výpravy zůstávám v Senaru pár dní sám abych se pokusil o výstup na Rinjani. K výstupu však pro soustavný déšť nedojde. Zpět jedem trochu smutní, protože centrální Lombocký masív rozhodně stál za prohlédnutí. Přesto sál pobyt na tomto ostrově skutečně zato. Oproti ostrovu Bali jsme zde bohatě uspokojili naše exkursní zájmy, zejména pak v oblasti hmyzu.
POR SU VISITA

Na další stranu
O stranu zpět